Jdi na obsah Jdi na menu

Naděje podťatých

27. 12. 2013

 2.Svátek Vánoční

Goliáš oloupen, veselme se, člověk jest vykoupen, radujme se. Z života čistého, z rodu královského, nám narodil se.

Čtení z Izaiáše 11,1-5

Před několika lety se pod farou kácely přebytečné stromy, které zacláněly. Taková prořezávka. Vzpomínám, jak tam zbylo několik pařezů, nebo pařízků. Když jsem se nedávno podíval z okna tak jsem si všimnul, že ty stromy jsou zpátky, míří nezadržitelně nahoru, jsou opět v úrovni našich oken na poschodí a míří nezadržitelně nahoru ke střeše fary.

Krásná reklama na Boží stvoření, na život. Člověk si uvědomuje, jakou obnovnou sílu Pán Bůh naprogramoval do svého stvoření. Je pravda, že ne vždycky jsme z té obnovné síly dvakrát nadšeni, třeba na jaře, když pozorujeme rostoucí trávník – ne a ne ho zastavit. Ale dovedeme si představit, že by tráva, nebo stromy jednou došly jako uhlí, nebo ropa? Že by po jednom pokošení už příroda řekla dost, vyčerpali jste zásoby. Díky Bohu, že ta tráva i ty stromy ještě rostou.

Připomíná mi to Vánoční Žalm – 96 :  Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívej Hospodinu, celá země! Říkejte mezi pronárody: Hospodin kraluje! Pevně je založen svět, nic jím neotřese.

Někdy se říká, že bychom my lidé, už dovedli světem docela dobře zatřást, zničit ho. Je to do jisté, a docela veliké míry pravda. Ale zkušenosti třeba po zničených válečných územích, po oblastech zamořených plyny, nebo atomovou radiací říkají, že příroda se na těchto místech dovede neuvěřitelně rychle vzpamatovat.  Možná na takových zasažených místech není místo pro přežití člověka, na několik desítek let, ale tráva, keře a stromy tam začínají růst už druhý den po zásahu.

Jakoby nám Stvořitel dával lekci – když to nejde s Vámi, půjde to i bez Vás. Není to ostatně nic nového – byla to hned první lekce, kterou člověk na této zemi dostal, když byl vyhnán z ráje pro svůj hřích. Půjde to tu i bez tebe Adame, jakoby řekl Pán Bůh pro výstrahu. Eden může fungovat i bez vás.

Nicméně Vánoce nejsou o tom. Právě Vánoční události nám ukazují, že Pán Bůh má daleko k takovému arogantnímu Bohu, kterému je to jedno. On si to vlastně nikdy nepřál, aby to šlo bez nás. Určitě s velkou bolestí vyháněl první lidi ze své zahrady. Pán Bůh si nikdy nepřál, aby to šlo bez nás. A Vánoční evangelisté to také neustále připomínají – Tak Bůh miloval svět, že poslal svého Syna… A jedna z koled to řekne také tím starozákonním způsobem: Slyš jaká to libá píseň, rozlehá se po nebi, ráj se opět otvírá, k lidskému zas pokolení, Bůh své ruce prostírá.

I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Touto větou začíná naše dnešní čtení z proroka Izaiáše. A mně to připomíná ty skácené stromy, tu skosenou trávu, co se hned ještě ten den vzpamatuje a zase začíná růst.  Zdá se, že Pán Bůh podobné obnovné procesy jaké fungují ve světě přírody, nastavil i do světa našich lidských dějin. I člověk a jeho příběh má do genů zakódován nějaký obnovný proces. I člověk, různé skupiny, kmeny, národy, dovedou obdivuhodně povstat z popela, když byly před tím ponižovány, zotročována ba vyhlazovány.  Takovým vzorcem těchto procesů se v dějinách stal Izraelský národ. Tolikrát podťatý vždy znovu vyrašil, rozkvetl, vyrostl.

Pravděpodobně je cosi v našich lidských genech od Pána Boha, co nás vždy zvedá kolen, jakýsi gen přirozené obnovy lidství, gen podobný těm co má tráva, stromy.

Ale už na zmíněném vzorku obnovy lidského společenství Izraeli, smíme pozorovat, že s tím genem samoobnovy to není tak samozřejmé, automatické, jak to známe ze světa přírody. Z první knihy Mojžíšovy víme, že ani potopa to nevyřešila, a i po vysvobození z Egypta, po návratu do své vlasti, se obnova tak docela nepovedla, jak to čteme v knihách soudců a králů. Lidé se velice rychle přizpůsobili a přidali k místním pohanským kultům. Člověk je přece jen jiný druh. Nepřežíváme jen tak automaticky. Vidíme to nejlépe na příkladu mláďátek většiny zvířat, která se o sebe dovedou postarat brzy po svém narození. Člověk je přece jen jiný druh – bez pomoci lidské mládě umírá. Je to lekce z pokory. Jsme přece jen po té biologické stránce slabší tvor než kde jaký plaz, nebo myš.

A podobně se to má i s tou obnovou našeho života po nějakém zdecimování, zatlačení do prachu, úpadku, vnějším, nebo vnitřním. Bez pomoci z vnějšku, bez duchovní vzpruhy, která přichází odjinud, se na nohy nepostavíme, jako to novorozeně, co bez péče matky nemůže přežít.  Nemáme v sobě sílu trávy ani stromu. Neumíme jen vegetovat – bez duchovního růstu odumírají i naše svaly, smysly.

Jsme jinak postaveni než tráva. Už starý Job si byl vědom této pravdy, když si Pánu Bohu postěžoval: Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou, byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez. Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek. Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl? Jb 14,7-10

Boží odpovědí na toto poznání hořké pravdy jsou Vánoce, a později Velikonoce. Z podťatého rodu krále Davida vzejde výhonek, který přinese bohaté ovoce. Spočine na něm Hospodinův Duch.

Tato výpověď má hned několik významů. Ten první je ten, že hřích je hranice, přes kterou se nedovedeme přenést. Když jsme byli zlomeni, nebo podseknutí nějakou formou hříchu, sami, jak to přiznal už Job, se nevzpamatujeme. V tomto smyslu nemáme sílu stromů.

Ale je tu hned to druhé poselství – díky pomoci zvenčí, díky duchovní vzpruze Boží se můžeme dát dohromady, ikdybychom trčeli jako ten pařez ve spálené lese.

A třetí poselství tohoto obrazu: nebude to hned zítra. Obnova je proces pozvolný. I ten strom, přece jen nějaký pátek musí růst, než dosáhne své původní výšky a síly. Obraz rašícího proutku z pokáceného pařezu odpovídá Vánočnímu obrazu narozeného Božího dítěte. Tam i tady, v obou případech nějaký pátek potrvá než Spasitel dospěje, ujme se svého úkolu a dokončí ho.

 Vánoce nás zvou k obnově našeho lidství, k naději nového, zdravého lidského lesa zvlášť tam, kde kolem sebe vidíme spíš paseku – vysekanou, pokleslou lidskou  kulturu. Ve Vánocích nám Pán Bůh říká: nebojte se o budoucnost – Spasitel se už narodil, proutek z pařezu už raší, už jsem ten proces obnovy rozjel, už ho nikdo nezastaví. Proces obnovy běží. Jen buďte trpěliví, a i kdybyste kolem sebe ještě neviděli ani kousek zelené větvičky, vydržte, budťe trpěliví. Přidejte se k mému dílu obnovy Vás samých i tváře tohoto světa. Jednou se dočkáte. A ikdyby jste se toho neměli dožít – přesto neztrácejte naději, nevzdávejte to, dožijí se toho vaše děti, nebo vnuci.

To mi připomnělo vzácnou postavu dějin naší církve, faráře Vladislava Santaria. Do služby nastoupil v neblahém roce 1948, a zemřel pár dnů před listopadovou revolucí v roce 1989. On byl tím člověkem naděje, který nepřestal věřit v lepší časy, dělal na nich, ikdyž se jich neměl dožít. Přesto věřil, že proces duchovní obnovy už běží a že ho nikdo nezastaví. Ani ten Herodes, co

Stavět se do cesty tomuto procesu je možné. Je možné pravidelně podtínat výhonky naděje, víry, jako když pravidelně kácíme stromy, sekáme trávník. Vidíme to na příkladu Heroda, který se jako jeden z prvních pokusil zasadit ránu narozenému Spasiteli. Vidíme to na příkladu katů Štěpána, dalších pronásledovatelů první církve.  Výčet těchto ničitelů Božího díla obnovy dále pokračuje i do dnešních dnů. Ale jednou Božímu nepříteli a jeho spolupracovníkům dojde dech, jednou se jim zadře motorová pila, jednou jim nenastartuje sekačka – a tehdy se provalí na světlo Boží, to všechno dobré, požehnané, co rostlo z Boha. Bude tu zase rozkvetlá louka, a pěný les.  Možná ještě na této zemi, ale určitě na té Zemi nové, která sestupuje z nebe. I to je podstatná součást Vánočního evangelia.

Když prorok Izajáš v době úpadku kultury, morálky, v době kdy Židé trčeli jako podťaté kmeny v Babylóně, zvěstoval tuto naději obnovy, položil mu Pán Bůh na srdce několik praktických poznávacích znaků, které budou obnovu doprovázet. Takové doprovodné znaky vlády Mesiáše, obnovitele. Křesťané je později rozpoznali v díle a působení Pána Ježíše Krista a dodnes jsou, zůstávají pro nás takovým vzorem, návodem, jak se na tom Božím díle obnovy spolupodílet.

Ten kdo z Božího pověření pozvedne useknuty kmen lidského společenství, píše Izaiáš :  bude znát svého Boha, s láskou ho bude plně respektovat. Nebude soudit podle toho, jak se věci na první pohled jeví, ani rozhodovat na základě řečí, které se donesou jeho sluchu. Bude uplatňovat spravedlnost pro potřebné, chránit práva přehlížených a zbídačených lidí. Zasáhne zemi svým mocným slovem, opáše se spravedlností a pravdou.

Dost vysoko nastavená laťka. Ale je to v pořádku – jsou to parametry Ježíšovy, na které asi nedosáhneme, ale smíme k nim směřovat. V jejich duchu bychom měli s Boží pomocí spolupracovat na tom Božím díle obnovy, které jak nám Vánoce zase připomněly, už běží. A to je naše naděje, kterou nám nikdo nemůže vzít. A dokonce, i když selžeme, i když se nějak zpronevěříme té Vánoční vizi obnovy, tak i v tom případě smíme znovu povstat, znovu přijmout milost Boží. Proces obnovy běží i pro nás, i nás samé může zvednout z popela. Díky Pánu za to. Amen