Jdi na obsah Jdi na menu

Bounty

1. 1. 2014

 Nový rok 2014

 

Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě.          Jozue 1

Čtení z 1.listu Janova 5,9-12

( biblický verš pro sbor na rok 2014 )

Přijímáme-li svědectví lidí, oč větší je svědectví Boží; Boží svědectví je to, co pověděl o svém Synu. Kdo věří v Syna Božího, má to svědectví v sobě. Kdo nevěří Bohu, dělá z něho lháře, protože nevěří svědectví, které Bůh vydal o svém Synu. A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.

Příběh lodi Bounty. Byla plavidlem Britského královského loďstva. Jejím kapitánem byl William Bligh. Koncem 18.století dostala posádka Bounty za úkol, převézt sadbu chlebovníků z Tahiti v Polynésii na Jamajku v Karibiku. Chlebovník je strom, který plodí ovoce podobné grapefruitu. Po usmažení, nebo upečení chutná podobně jako náš chléb. Protože se loď cestou zdržela, pro  nepříznivé povětrnostní podmínky, připlula na Tahiti v době, kdy nebylo možné chlebovníky přesazovat. Nucená pauza se protáhla na 5 měsíců. Ukázalo se, že se tato přestávka posádce docela zalíbila. Důsledky dlouhodobého pobytu námořníků na Tahiti, který byl pravým opakem tvrdého drilu na lodi, umocněné také omezením potravin, vyvolaly vzpouru vedenou poručíkem Christianem Fletcherem  Vzbouřenci požadovali návrat na Tahiti. Odmítli vykonat královský úkol. Kapitán William Bligh a 18 členů posádky, kteří mu zůstali věrni, byli vysazeni do 7,5 metrů dlouhého člunu a s malými zásobami a bez navigačních pomůcek vypuštěni na volné moře. Po 41 dnech, kdy urazil 3 600 námořních mil, dorazil člun s kapitánem a zbytkem posádky ve zbědovaném stavu do přístavu na ostrov Timor. Zde kapitán zakoupil malý škuner Resource, se kterým se dopravili do přístavu Batávie na Jávě. Zpět do Anglie se posádka dostala postupně na palubách lodí nizozemské Východoindické společnosti. Kapitán byl za svoji věrnost a statečnost povýšen, vzbouřenci potrestáni. Část z nich se ukryla na neznámém ostrově, kde svůj život dožili v dobrovolném vyhnanství.

Slavný příběh královské lodi, kapitána, věrné posádky i vzbouřenců je myslím přiléhavým obrazem, který nám může pomoci přiblížit biblický text, vybraný pro letošní rok. Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.

Vánoční události, které máme v čerstvé paměti bychom mohli nazvat takovou Boží královskou výpravou za rozhojněním života, byla to mise, která měla zachránit životy lidí. I do chudých a zapomenutých oblastí přinést dostupné zdroje potravin, živin. Vánoce a později Velikonoce jsou nevyvratitelným svědectvím o našem Bohu, o jeho charakteru, záměrech. Je to svědectví o Božím zájmu o ty nejposlednější kouty světa, o ty zapomenuté skupiny lidí. Přání života všem.

Ale podobně jako v příběhu lodě Bounty, i v příběhu Vánoc a později Velikonoc se najdou vzbouřenci, kteří se postaví proti úkolu, na kterém mají spolupracovat.  Rajský život na Tahiti, období lenošení a zábavy se snědými dívkami, hojnosti potravy a pití, se stává svodem, pro který námořníci už nemají sílu ani chuť se vrátit ke svému úkolu. Už nechtějí riskovat nebezpečnou plavbu, už se nechtějí dřít za to, aby kdesi na konec světa pomohli přivézt životodárný pokrm. A tak se vzbouří. Vysadí Kapitána a jeho věrné z lodi. A sami i s ukradenou královskou lodí se vrátí na Tahiti.

Čtěme tento příběh jako podobenství o našem životě, o svodech, které budou na každého z nás čekat i v tomto Novém roce. Falešné ráje, tahitské ženy a pití jsou nám denně servírovaný v reklamách, denně jsme svádění k tomu, že smysl života je v užívání si a ne v činorodé práci pro záchranu a rozmnožení života, v obětavosti i obětech. 

To platí pro všechny oblasti našeho života – pro život ve škole, v zaměstnání, pro život v našem sboru, pro naše rodinné soukromí.  Všude tady jsme sváděni současnými trendy, abychom se nezneklidňovali, a byli v pohodě. Že se netřeba tolik učit, tolik pracovat ani tolik věřit, že to nějak půjde samo.  Prosím, nenechejme se svést k pohodovému životu. Je to falešná představa, klam, není to skutečný život. Pohoda je jen iluze, zdání.  

Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. Připomíná nám naše letošní heslo. Co to znamená mít syna a s ním život? Podle podobenství Lodě Bounty, o kterém si dnes vyprávíme, to znamená zůstat věrný Kapitánovi, zůstat věrný svěřenému královskému úkolu, raději se nechat vyložit z lodě na malý člun, raději přijmout útrapy bloudění v oceánu, než se přidat ke vzbouřencům, než žít falešný sen o znovunalezeném ráji.

Kdo nevěří Bohu, dělá z něho lháře, protože nevěří svědectví, které Bůh vydal o svém Synu. Těmito slovy komentuje postoj vzbouřeného světa proti Bohu apoštol Jan. A je to možné i dnes, vysmát se Kristově záchranné misi, prohlásit ji za opium lidstva, dokonce za největší lež dějin. Ale to se už v dnešní době nenosí. Řekl bych, že už je jen málo těch, kteří nějak rozhodně a rezolutně vystupují proti křesťanství, proti Bohu. Oni ví, že by nebyli populární. Dneska se to dělá jinak.

Žijeme v době, kdy se vrahem víry stává lhostejnost. Taková nezaujatost. Nejsem proti křesťanství, ale ani úplně za ním. Nechávám to diplomaticky otevřené – to je typický postoj současného evropana. Kdybychom tento lhostejný postoj převedli do příběhu lodi Bounty, tak bychom ho našli v lidech na palubě, kteří nebyli úplně za tím, aby se kapitán a 18 věrných mužů hodilo přes palubu, ale zároveň se jim nechtělo nic podniknout proti tomu, aby se to stalo.  Prostě mlčeli a svezli se s ostatními na Tahiti.

Bojím se, že tento lhostejný postoj je pro člověka mnohem nebezpečnější než postoj vyhraněný, jasné pro, nebo proti. Berme to jako určitou výstrahu i pro sebe na prahu Nového roku. Varujme se lhostejných postojů, zkusme být čitelní, nebojme se postavit za správné věci, pokud v nich rozpoznáme Boží přítomnost a ty věci, které prokoukneme jako podvod, lež, i je se nebojme pojmenovat pravými jmény. A především, mějme odvahu se postavit za Kapitána, právě ve chvílích, kdy je svrháván, házen přes palubu. Když je vysmíván v rozhovoru, když je ponižována jeho věrná posádka. Tím Kapitánem je pochopitelně myšlen Královský vyslanec, Syn Boží Ježíš, tou posádkou Církev, křesťané.

Kdo má Syna, má život – jako refrén ať nám zní po celý rok toto heslo. Zvlášť ve chvílích, kdy to pro nás bude nesnadné se za Krista postavit. Když budeme v menšině, když to pro nás bude znamenat, že budeme také hozeni přes palubu. Mít život v Kristu, nebo s Kristem, pravděpodobně ani v letošním roce nebude žádná sláva, měřeno současnými měřítky. Možná, že to pro mnohé z vás bude znamenat i kříž, jak za časů první církve. V našem biblickém textu, který obsahuje veršík pro náš sbor se 6x opakuje jedno klíčové slovo. Je to slovo svědectví – řecky martyrios.  Mít Krista a s ním život, znamená o něm svědčit a to svědectví se často stává doslova tím martyriem,  nějakým druhem utrpením. 

Ani v době relativního klidu a pokoje, který dnes žijeme,  bychom z obzoru naší víry neměli spustit obraz malého člunu a v něm postavu Kapitána a jeho doprovodu, kteří byli pro svou věrnost Králi hozeni přes palubu. Mít Syna a život v něm i dnes může nabýt těchto rozměrů. A v mnoha zemích světa to je jediný obraz, který křesťané znají. Jediný modus vivendi, způsob života jaký se tam dá žít.  V zemích muslimských, v Afrických a dalších. A přesto naši bratři a naše sestry ve víře, i přes pronásledování zůstávají věrní Pánu. Modleme se za ně, a berme si jejich vzor za povzbuzení i pro naší víru, ohrožovanou každodenní lhostejností.

Kdo má Syna, má život – nepřestaňme tomu věřit. Není to vždy lehké. Vraťme se ještě naposledy k obrazu z Bounty. Malý záchranný člun, v něm namačkáno 19 mužů, nedostatek potravin, vody, tropické slunce, kolem jen nekonečný oceán  - beznadějné vyhlídky. Ale po 41 dnech kdosi konečně vykřikne: Země na obzoru. Přístav, voda, jídlo a také loď, která věrné odváží domů a tam v královském přístavu se trosečníkům dostává královských poct.  Zůstali věrni svému Kapitánovi, úkolu, který dostali a po zásluze jsou Králem odměněni. Kdo má syna má život.

Ale kdo nemá Syna Božího, nemá život. I ten poslední obraz si ještě dohrajme. Vidíme na něm skupinu nadšených vzbouřenců, kteří svůj život vzali do svých vlastních rukou spolu s lodí, kterou králi ukradli. Vracejí se do ráje, ale mnozí ze strachu o život odplouvají na neznámý ostrov, kde se budou do smrti ukrývat. Ale je to skutečně ten život jaký si vysnili ? Mnozí vzbouřenci jsou za pár let dopadeni na Tahiti a v Británii odsouzeni k trestu smrti. A ti, kdo se uchýlili na tichomořský ostrůvek začínají mezi sebou vést bratrovražedné souboje a život v ráji se i jim mění na peklo.

Kdo nemá Syna Božího, nemá život. Ať  i konec, jaký vzali vzbouřenci z Bounty je nám v tomto Novém roce výstrahou.  Život bez Krista není život. Skutečný život je ten, který jsme zasvětili Králi, jeho Synu a úkolům, kterými nás pověřil. Proto, buďme věrní a stateční, zůstaňme na jedné lodi s našim Pánem, i kdyby to měl být ten člun hozený přes palubu. Amen 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář